Pondělí 19. 6. 23
Na samotný výstup vyrážíme o den později než ostatní. Chceme si dopřát trochu pohody v BC, dobře se zabalit a vyrazit brzy, abychom měli sníh pod nohama pevný.
Lyže máme vynesené kus nad tábor a tak brzy ráno vycházíme jen s batohy. Sníh pod mačkami je pevný a tak přestože je stoupání na hřeben hodně prudké, jde to rychle. Netrvá ani dvě hodiny a docházíme naši předsazenou skupinu. Odpolední slunce jim úsek natolik ztížilo, že se po šesti hodinách nedostali dál než na plošinu, kterou museli ještě hodně srovnat pro stany.
Chvíli pokračujeme všichni společně, ale po dosažení hřebene nasazujeme skialpy a tempem se výrazně oddělujeme od zbytku skupiny. Hřeben je mírný a snadný, výhledy dechberoucí, přesto je každý kopeček výrazně znát.
Po osmi hodinách docházíme do C2, stavíme stan. Vaříme, jíme a odpočíváme. Venku je příjemně a tak i přes únavu máme pohodu.
Úterý 20. 6. 23
Vstáváme opět brzy. Dnes nás čeká nejprudší část výstupu a chceme se vyhnout boření se v hlubokém sněhu. To se úplně nedaří, protože přechod poslední vlnky hřebínku zabral výrazně delší čas než jsme očekávali. A tak se boříme a dost. Postup je pomalý a vyčerpávající.
Naštěstí začne být svah postupně mírnější a můžeme opět pokračovat na skialpech. Do C3 dnes ale zcela určitě nedojdeme. Končíme nad nejprudší částí, stavíme stan a jsme rádi, že si jdeme po hodinách dřiny odpočinout.
Rychle vypitý čaj zvracím obratem ven a zjišťuji, že kromě toho, že nemám na nic chuť, budu muset dávat pozor i na rychlost, se kterou se do sebe budu snažit jídlo dostat.
Středa 21. 6. 23
Vstávání je zase o něco horší. Dva dny super dřiny jsou znát. Dneska nemáme v plánu jít daleko, potřebujeme jen dojít do C3. Svah je opět mírnější. O to větší problém dělá nadmořská výška, která tu už dosahuje 6500m.
Jdeme 3 hodiny. Zbytek dne jen ležíme ve stanu a odpočíváme. Stejně jsme unavení.
Další den chceme jít ještě o kus dříve. Zkusit, zda zvládneme dojít na vrchol. Už to není daleko. Špička se ční kousek nad námi. V řeči hodin ale víme, že to bude ještě slušný kus cesty.
Na jídlo nemáme ani pomyšlení. Mé náhlé proměny ve fontánku pokračují. Jen počasí je stále bezchybné.
Čtvrtek 22. 6. 23
Vstali jsme v půl jedné ráno. Stan a všechny věci necháváme, kde jsou a vyrážíme k vrcholu. Mé předchozí nechutenství a nedostatek energie samozřejmě ovlivnilo mou už tak pomalou rychlost a Tomáš na mě musel o to více čekat. Došla jsem od stěnu a rezignovala jsem. Tak jsem se z pokusu o vrchol, o který mi původně hrozně šlo, poměrně ráda vrátila do stanu. Tam o něco později dorazil i Tomáš, který zhodnotil noční pokus jako dobrý, ale poněkud chladný.
Po pár hodinách odpočinku jsme zabalili naše tábořiště, nahoře nebylo proč dál zůstávat. A v ranním sluníčku jsme začali pomalu sjíždět dolů…
Jelo se dobře. Sníh byl tuhý, ledový po noci a každodenním hezkém počasí. Řešili jsme trhliny, kde jsme šli a kde jet a nejet, nespěchali jsme.
No a pak jsem najednou ležela. A jela. Rychle. Zaseknout hrany lyží nepomohlo a mě jen hlavou běželo, jak to zastavím. Pak jsem asi padala. A pak už se snažila sebrat. Sundala jsem lyže zapíchla je, zůstala ležet a snažila se pochopit, co se stalo. Nevím.
Teprve když za chvíli přijel Tomáš, tak jsem pochopila, že asi nebudu moci pokračovat v jízdě. Rozseklý nos od krve jsem do té doby ani necítila.
Další část mám trochu jako v mlze. Zjistili jsme, že se na nohu nepostavím. Pak tam byl najednou stan. Tomáš díky satelitnímu telefonu rozjel záchranu vrtulníkem na všech frontách. Později zjistil, že vyzvednutí z podvěsu viděli v Pákistánu maximálně ve filmech s Tomem Cruisem a budu se muset nějak dostat na rovnější část hřebene. Ani nevím, jak je možné, že další dvojka Radar a Pavel Bém byli v tu chvilku ve stejném úseku a za chvíli nám přišli pomoci. Taky myslím, že traverz na hřeben nebyl extra dlouhý, ale stejně mi při jízdě po zadku zabral téměř celý den. Tam už byl zase připravený stan. Nevím jak to Tomáš stihnul přenést…
Pátek 23. 6. 23
Do rána jsem klidně spala a všechno mi bylo jedno, když jsem věděla, že mám nejlepší péči. Teď se za to trochu stydím, protože všichni ostatní se pravděpodobně dost báli a spánku moc nedali…
S dalším dnem jsme se konečně dočkali vrtulníku. Bylo jasno a bezvětří, ale stejně to pro piloty nebylo jen tak, tak vysoko přistát. Prý byl krásný výhled, ale já jsem se soustředila hlavně na to, abych jim při každém zhoupnuti nepozvracela podlahu.
Z letiště přímo do nemocnice, pákistánské, ve Skardu. Historické přístroje splnili svůj účel a na RTG snímku jasně svítí prasklina v mém kotníku. Kromě toho, že zde jde elektřina s častými výpadky a voda taky příliš neteče, jsou všichni hrozně milí, obětaví a na všechno jich je 5x více než jsme zvyklí z Česka. Nohu dostanu do sádry připomínající okapovou rouru a vážící asi 10kg. A následující dva dny tam v podstatě prospím. Nabídku operace přímo tam zdvořile odmítám.
Ani cesta domů nebyla žádná nuda. Jelikož pas zůstal v základním táboře a batoh na hřebeni, protože ho vrtulník odmítl vzít, zůstala jsem bez dokladů a telefonu. Na přelet do hlavního města stačila naštěstí občanka a díky pomoci našeho kamaráda Irfana jsem se dostala nejen na českou ambasádu, ale i včas na letiště pro odlet domů včetně všech potvrzení a povolení. Z Prahy jsem se ještě svezla sanitkou do opavské nemocnice a za dva dny už měla v kotníku dva zánovní titanové šrouby.
Teď mě čeká měsíc povinně s nohou nahoře a pak se uvidí.
Chtěla bych minimálně touto cestou poděkovat všem svatým, co při mně stáli! A pak všem těm, co se mnou měli práci. Především mému Tomovi, který zařídil úplně všechno. Radarovi, Pavlovi Bémovi, Kořenovi a Benymu. Irfanovi za doprovod a pomoc s doklady. Pákistanské armádě za transport. Nemocnici ve Skardu. Pojišťovně europe assistance za rychlé zařízení cesty domů. A nemocnici v Opavě za vyzdobení nohy dvěma šrouby.