Dobrodružství v kanadské divočině- Mistrovství světa adventure race 2025

900 km, traily, nekonečné prašné cesty, horská jezera, žulové skály, vysoké hory, strmé hřebeny, divoké řeky, obrovské vlny, nekonečné nákladní vlaky, borovicové lesy, sladké borůvky a mnoho dalšího…

140 hodin mimo civilizaci v dešti, větru, prachu i slunci.

10. Místo na mistrovství světa

Balení a přípravy

Takže pěkně po pořádku. Zdravotní komplikace se nevyhýbají ani nám, a tak tým Black Hill opět vyrazil v lehce inovovaném složení: Pavel Kurz, Honza Císař, Tomáš Petreček a já. Cílem byl Penticton – městečko v jihozápadní části Kanady, obklopené horami oblasti Whistler a Rockies až po Lake Louise. Ideální místo pro všechny outdoorové nadšence.

Závod vlastně začal už před samotným startem. Informace od organizátorů byly velmi strohé a odpověď na každou druhou otázku zněla: „Get ready for everything.“ Tudíž balení a příprava vybavení byla ještě o něco větší výzvou než obvykle – tentokrát jsme totiž nevěděli ani to, jestli budeme mít k dispozici přístřeší nebo teplou vodu.

Tím pádem s námi jela:

• 4 horská kola

• 4 přilby a 4 tretry

• 2 packrafty značky Amfibio

• 4 karbonová pádla

• 2 nosiče na kolo

• 16 párů bot

• super velké batohy Hyperlight Junction

• 8 ultralehkých spacáků

• 1 super lehký stan

• 6 čelovek Lucifer a 4 světla na kolo

• 4 sedáky, karabiny, jistítka, lezecké přilby

• 20 kg jídla – od sýrů ze sámošky přes tyčinky všech druhů, po gely a hotová jídla Adventure Menu

• a samozřejmě hromádka oblečení pro každého – od letního počasí po mráz.

No jestli si to neumíte představit, je to jako stěhování národů – Zvládnout letištní kontrolu s podobnou výbavou bývá adrenalin sám o sobě. Ale tentokrát vše dorazilo až na místo bez ztrát, což považujeme za první malou výhru.

Druhou fází je správné rozdělení věcí do kontejnerů pro jednotlivá depa. Rozmístění věcí tak, abyste se třeba před trekem potkali se svými teniskami a nemuseli jít v cyklistických tretrách, je možná ještě větší výzva než samotné balení a průchod letištěm. Malá chvilka nepozornosti a klidně budete celou etapu žebrat u parťáků o kousnutí do sušenky. Osobně tuhle fázi závodu upřímně nesnáším a vždycky říkám, že už nikam nepojedu. Ale uznávám, že po přeletu půlky světa zní takové „výhružky“ poněkud slabě.

A poslední předstartovní výzvu si pro nás připravili pořadatelé. Odjezd a lockdown (tedy zabavení všech komunikačních prostředků se světem, kdy vám zůstane jen vybavení do závodu) byl naplánován už den před samotným startem. V pět ráno nás čekaly žluté školní autobusy, které nás vezly osm hodin na neznámé místo startu. A ne – nebyl tam hotel. Pořadatelé zajistili jen stany. Spacáky jsme měli vlastní – závodní. Jsou ultralehké… což také znamená, že vidíte v podstatě skrz. A venku ráno těsně nad nulou.

Dobrodružství začíná

Tajná destinace startu závodu se nakonec ukázala být horským městečkem Pemberton – mekkou lyžování a trailového bajkování. Po studené noci jsme vstali ještě do chladnějšího rána. Rychle všechno zabalit a s rozedněním už stojíme s nejistým očekáváním na startovní čáře.

Start! Téměř 250 lidí vyráží ze startovní brány. Než jsme se vůbec dostali ke kolu, čekal nás „farmářský úkol“ – sklidit trochu kukuřice. Věřte, že probíhat mokrým kukuřičným polem v sedm ráno vás probere dokonale.

Na kole míříme na místní traily. Nejprve pořádný výjezd nahoru. Sjezd rozhodně není žádný superflow, ale drsný kanadský trail plný kořenů a kamenů – a to jsme na nejlehčí modré! Pro mě, na „pevňáku“, to znamená trénink neustálého sesedání a nasedání. Nakonec jsem ráda, že jsem dole celá. Na první kontrole v centru Pembertonu slyšíme české fandění a naše jména – Pavlova kamarádka, která se sem kdysi přestěhovala, přišla fandit. Některé věci by člověk vážně nevymyslel.

Nahoru do hor a pod ledovce

Trail střídá silnice a tu následně prašná cesta, po které nekonečně stoupáme do hor. V sedle kolo odkládáme a pokračujeme dál po svých – krátký trek s hodně kopci pod ledovci a kolem Semaphor Lakes. Slibovali nám, že výhledy na podzimně zbarvenou přírodu, ledovcová jezera a sníh v dálce nám stoupání vynahradí. Měli pravdu, ale nohy mě bolí stejně. Po pár hodinách jsme zpět u kola a pokračujeme prašnou cestou dál. Naštěstí teď už jedeme dolů. K večeru se přiblížíme k jezeru Carpenter. V depu svádíme boj s posledním světlem při skládání kol a nafukování našich packraftů. A vyrážíme na noční plavbu přes jezera.

Noční plavba mezi horami

Čtyřicet kilometrů po jezeře na lodích, které dosahují maximálně 6 km/h, zaručuje dlouhou jízdu. Naštěstí fouká vítr do zad a proti zimě nás chrání špricka vytažená až k podpaží. I přes nekomfort je po celém únavném dni těžké nezačít usínat, takže tempo místy padá úplně. Po více než osmi hodinách konečně dojíždíme na druhou stranu jezera a balíme packraft do batohu – čeká nás přechod přes sedlo k dalšímu jezeru. Je zima, takže suché obleky ani nesundáváme. S rozedněním nasedáme zpátky na vodu a svaly nás po krátké pauze pěkně bolí. Dalších dvacet kilometrů pádlování nám připadá nekonečných – a zároveň už je jasné, že výjezd na další etapu, omezený opravou silnice, s nejlepšími týmy nestihneme.

Po druhém jezeře nás čeká ještě deset kilometrů řeky. Poměrně velké vlny a spousta kamenů nás spolehlivě probouzí. V řece je spousta lososů, ale většina z nich už mrtvých po dlouhém tahu – máme skoro domácí pocit Bečvy pod továrnou Deza. Tady je to však přirozená věc, která se opakuje každý rok podle zákonů přírody. Opět balíme lodě a neseme je do městečka, konečně do depa.

Nucený odpočinek a restart

Další etapa je ovlivněna sesuvem půdy, kvůli kterému je zavřená silnice. Odjezd z depa je možný v 10 nebo až ve čtyři. My přicházíme v půl dvanácté – spousta odpočinku, ale i příležitost pro ostatní týmy nás dohnat. Dáme si tedy rýži u místních Číňanů a k naší nelibosti si jdeme za denního světla na dvě hodinky lehnout. Ve čtyři konečně vyrážíme – my a dalších dvacet týmů. Za hodinu a půl jsme v místě nehody a znovu čekáme. A pak je to jako nový start – všichni znovu pohromadě. Až do dalšího stoupání, kde už jede každý tým sám, a opět nás pohlcuje noc.

Následuje trek dlouhý 70 km. Dobře víme, že takové etapy nejsou zadarmo. Vyrážíme rychle, ať to stihneme co nejdřív. Z ranče s depem stoupáme nekonečně do kopce na kontrolu. Na vršcích je pěkně větrno a chladno. Kontrola je ve vyhlídce, která působí jako z hororového filmu, jsme tu rozhodně po dlouhé době první návštěvníci. Pak dolů na druhou stranu kopce. Po nějaké době se mapa mění v omalovánku a další postup je spíš náhodné směřování daným směrem. Cesty mizí a jiné se objevují. Motáním ztrácíme drahocenný čas, ale nakonec dorazíme na další kontrolu – i když úplně jinak, než bylo v plánu. A pak už se to jen táhne – nekonečné cesty, chvíli po rovině, chvíli z kopce, až na farmu pod horami.

Tam nás čeká zahradnická vsuvka v podobě sázení živého plotu z vrbových prutů. Zároveň si uvědomujeme, že pokud chceme stihnout limit na vyplutí na řeku, máme na dalších dvacet kilometrů jen dvě a půl hodiny. Takže běžíme. Naštěstí nás čeká jen jeden kopec a pak už podél silnice posledních dvanáct kilometrů dolů k řece. Do toho začíná pršet, ale máme štěstí – silný vítr fouká přímo do zad.

Nejrychlejší depo století

Stíháme to! Do limitu patnáct minut. Předvádíme nejrychlejší depo století – převléct se, zabalit, nafouknout lodě, nic nezapomenout a být za chvíli na vodě. Dopadlo to dobře. Vyplouváme!

Thomson River – divoká voda pro pokročilé

Po stresovém depu přichází stresová plavba. K řece jsme dostali spoustu upozornění – obří peřeje, vysoká obtížnost, žádná legrace. Řeka má hodně vody, kameny tentokrát nehrozí, ale její síla a velikost nás zaskočí. Jedu vpředu. Každá druhá vlna mi přechází přes hlavu a loď poskakuje o dva metry nahoru a dolů. Do toho se po březích s ohlušujícím rachotem ženou nákladní vlaky se sto padesáti vagony. Chvíli trvá, než si na ten chaos zvyknete, ale po pár zatáčkách už si skákání ve vlnách začínáme naplno užívat.

Brzy přichází další noc, už třetí v pořadí. Přistáváme na povoleném místě u břehu a protože je na řeku stanovena „dark zóna“, nezbývá než čekat do rána. Naštěstí jsme připraveni. V dešti stavíme stan, vybalujeme spacáky a rozděláváme oheň, abychom se trochu zahřáli. Romantika, kterou ale moc neprotahujeme – únava vítězí. Usínám okamžitě. Projíždějící vlaky mi najednou vůbec nevadí. Nikomu z nás.

S rozedněním jsme zpět na vodě, vyspinkaní do růžova. Po třech hodinách vysedáme z lodí, balíme je a skládáme kola. Rafty i celé vodácké vybavení tentokrát jedou s námi. Čeká nás šedesát kilometrů na kole – s loděmi na zádech. Naštěstí máme nosiče, kteří váhu trochu ulehčují, ale i tak cesta ubíhá pomalu. Jsme jak soumaři. A přitom musíme bojovat s časem – další noc znamená další „dark zónu“. Před námi je totiž ještě jeden sjezd divoké vody.

Málo vody v další řece slibuje hodně kamenů, kterým je třeba se vyhnout a kličkovat v peřejích. Na krátký úsek – deset kilometrů řeky – si musíme s rafty vynést proti proudu. Do depa se vracíme za soumraku. Další týmy z depa vyrážejí na plavbu. Nechápeme – vždyť už je skoro tma! Brzy se dozvídáme, že se změnila pravidla: nově stačí s rafty dojít na start a zpátky. Cítíme se podvedeně. Se značně pokleslou náladou nasedáme na kola a šlapeme dál.

Hory, borůvky a medvědi

Na lesní cestě o 30km dál je odkládáme a pokračujeme pěšky. Dvacet kilometrů po stejné cestě, zatímco přemýšlíme, proč jsme ta kola vlastně vůbec odevzdávali. Z letargie čtvrté noci nás vytrhne až stoupání zarostlým lesem přímo na kopec. Prodírat se roštím vzhůru je pořádná dřina – kilometr ke kontrole nám trvá tři hodiny. Stále stoupáme, stromy řídnou a na vrcholu hory nás obklopují jen borůvky, ostré skály a těžké mraky slibující déšť. S nadšením využíváme každou příležitost k uzobávání modrého ovoce. A brzy zjišťujeme podle barvy medvědích hovínek, že nejsme jediní, komu chutná.

Mezi vrcholy přicházíme ke slanění – po hrubé žulové plotně kloužeme dolů po laně a o pár stovek metrů dál se zase škrábeme zpět nahoru do vedlejšího sedla. Další kontrola je opět na vrcholu. Zarazí nás kolmá skála přímo nad námi. „Tudy asi cesta nepovede,“ pomyslíme si. Tomáš se ale rozhlédne, zkušeně prohlédne stěnu a ukáže na římsu, která se vine odspodu až nahoru. Vypadá schůdně, i když bez lana to bude adrenalinový zážitek. Dvousetmetrová stěna vypadá děsivě. Každý krok musí být jistý – jediný kámen, který by se utrhl, by mohl znamenat nejen konec závodu. Nakonec to ale jde lépe, než se zdálo, a když konečně stojíme nahoře, všem se nám ohromně uleví.

Fastfood 5*

Na treku jsme už tolik hodin, kolik jsme původně počítali na celou trasu. A přitom nám ještě pětadvacet kilometrů zbývá. V údolí přecházíme dálnici, hladoví a na značně unavení. Od posledních tyčinek nás zachraňuje malý stánek s občerstvením. Lepší hamburger jsem v životě nejedla! S plnými břichy stoupáme na protilehlý kopec, po turistické značce. Sestup na druhou stranu hřebene ale vyžaduje pořádnou dávku kreativity – údolí potoka je zarostlé, místy se brodíme, jindy lezeme po kamenech nebo prolézáme křovím. Po nekonečných třech kilometrech konečně vycházíme dolů k řece – a hlavně na cestu. Teď už to má být jednoduché: podél plynovodu do depa.

Jenže plynovod zničehonic odbočí a mizí ve skalách. Cestu v mapě nemáme. Hledáním se v mapě ztrácíme drahocenný čas i trpělivost. V depu prší. Přístřešek tvoří jeden rozkládací stan, o který se mají podělit tři týmy. Jsme promoklí, zmrzlí a doufali jsme aspoň v trochu spánku – teď to vypadá, že nebude nic z toho. Musíme vypadat hodně bídně, protože se majitel nakonec smiluje a pustí nás do vyhřáté místnosti s kamny. A najednou máme všechno, o čem jsme snili.

Mokro, zima, bloudění

Po hodině spánku vyrážíme znovu, do tmy a deště. Mapa vypadá jednoduše – jedna cesta přes kopce do dalšího města. Realita je ale jiná: samé odbočky, rozbahněné cesty, nejasné křižovatky. Brzy ztrácíme jistotu, kudy vlastně jedeme, a musíme se vracet. Nakonec nám pomůže až svítání. Všechno je najednou jasnější, cesty dávají smysl. Jen je mi líto času ztraceného blouděním, který jsme mohli radši prospat. Na konci etapy vystoupáme na hřebínek s běžkařskými trasami a traily – krajina tu vypadá docela jako doma, v Čechách. Během krátkého orienťáku dokonce míjíme zbytky lyžařského vleku.

Express do cíle

Pak znovu na kola. Předposlední etapa vede po bývalé železnici – nekonečně dlouhé rovné linii. Neminout jedinou kontrolu a ne usnout, to jsou jediné dva úkoly na 90 kilometrů! Začíná šestá noc. Vynakládáme všechnu sílu, abychom zůstali vzhůru, ale nakonec si stejně musíme na pár minut lehnout do příkopu. Pat­náct minut spánku stačí, abychom znovu nabrali dech. Nakonec se ukáže, že i vlak může být „z kopce“. Po první půlce, která se vlekla nekonečně pomalu, to konečně začíná odsýpat. A než dojedeme do posledního depa, stíháme si ještě v sadu utrhnout nejlepší jablíčka.

Divoké jezero

Zbývá už jen zabalit kola a posledních osm kilometrů absolvovat na kanadské kanoi. Mělo to být odpočinkové finále, jenže tady nejde nic podle plánu. Místo klidného jezera vítr zvedá vlny, za které by se nemuselo stydět ani moře. A k tomu tma. Na okamžik mě napadne, co by se stalo, kdyby se kanoe uprostřed jezera převrhla. Ale nakonec vše dobře dopadne a po dvou hodinách jsme konečně zpět na břehu. Tři hodiny ráno. Probíháme pod cílovým obloukem po 140 hodinách v závodě. Uzavíráme top 10 na mistrovství světa.

A i když jsme možná mířili výš, odvážíme si to, co má větší cenu – nezapomenutelné zážitky.