Adventure race Croatia- krok za krokem

Chorvatsko, vyprahlá země, kde je pořád teplo, moře, bílý vápenec a nikde voda? Tak takhle to na letošním adventure race vážně nebylo!

Na start chorvatského závodu jsme se s týmem Black Hill postavili už potřetí. Tentokrát byla připravena přes 500 km dlouhá trasa vedoucí z vnitrozemí až na pobřeží Istrie.

Předpověď počasí slibovala velké zážitky už dopředu a na pořadatele kladla velké improvizační nároky. Častý déšť nám nejen komplikoval balení, ale ve vnitrozemí zvedl hladinu řek natolik, že okolní vesnice začaly připomínat Benátky….

Po dni a půl přehrabování se v nejrůznějších tyčinkách, pytlíkovani suchého obleceni a přípravou na etapy do dep, aby nás nic nezaskočilo, jsme byli připraveni na start. Tuhle část závodu vážně nemám ráda. Nic moc se neděje, ale zároveň musíte přemýšlet dopředu tolik kroků asi jako Kasparov, když se chystá táhnout koněm. Jen s tím rozdílem, že když uděláte chybu, tak neskončíte pod stolem, ale třeba na treku v cyklistických tretrách.

Pondělní ráno bylo obzvlášť těžké, vstávání ve 3 ráno a odjezd autobusy na start. V osm jsme na místě. V malé vesničce Slunj kousek od Plitvických jezer, kde místní vodopády aktuálně připomínají spíše Niagaru. Ještě jsme nevyrazili a první změny ohlašují zrušenou kajakovou etapu a část treku podél řeky. Momentálně nemáme těžkou hlavu ze startu jen my, ale hlavně pořadatelé. Zatím aspoň neprší a místy vykoukne i slunce.

První běh se snažíme trochu brzdit. Chceme jít v klidu a nechat si síly na další etapy. Dobře víme, že adventure race se první den nevyhrává… Kličkujeme lesem a přes louky. Opuštěné polorozbořené domy jsou drsným kontrastem k turistickým letoviskům, která známe z pobřeží.

Po běhu místo plánovaného kajaku sedáme na kolo a čeká nás hned stovka. Za pár kilometrů si dobře vzpomínáme na hlášku: „Kde jsou moje blatníky?“ Loučíme se se sněhově bílými startovními čísly a snažíme se, co nejrychleji dojet pod kopec Klek. Tam nás čeká jedna z nejtechničtějších částí závodu v podobě exponované ferraty na vrchol. Světlo hraje v těchto etapách vždycky stěžejní roli a přestože máme všichni skvělé čelovky, dennímu světlu se nic nevyrovná.

Stíháme. Dokonce i černé mraky všude kolem zůstávají zatím ve vzduchu. Terén je náročný a vápenec kluzký i za sucha. Jsme rádi, že to máme za sebou. Když se po 4 hodinách už za tmy vrátíme zpět do depa, začíná pršet. Načasování je perfektní. Jako překvapení dostávají všechny týmy pizzu, za kterou by se nemusela stydět pravá italská restaurace. Na hřišti uprostřed lesa vůbec nechápeme.

Sedáme zpět na kolo a pokračujeme dál v rytmu kolo-trek-kolo-trek. Ani druhá kajaková etapa nebude bezpečně sjízdná. Brzy zjišťujeme, že ani části po turistických značkách nejsou žádná výhra, chození po kopcích zde asi oblíbeným sportem nebude. Kamzíci by si ale určitě přišli na své. Stoupáme po hřebínkách v hustých bukových lesích plných bílého kamení nebo se brodíme v rozvodněných potocích, každopádně pršet nepřestává. Běžně malé vodopády budí respekt, brodění říček nepřipadá v úvahu a slovo pramen nabývá v chorvatské přírodě úplně jiného rozsahu. Přímo ze země tady vyvěrají divoké řeky nebo dokonce celá přehrada.

Na další trek se převlékáme z promáčeného oblečení. Zkušeně přes bundu házíme ještě igelitovou pláštěnku. Na setkání s „módní policcí“ to nebude ideální outfit, ale v tuhle chvíli jsem ráda, že mi studená voda nenateče na záda, kdykoliv zvednu ruce.

Druhá noc se nezadržitelně blíží a déšť si zřejmě jede vlastní vytrvalostní závod. Zatím je to 24 hodin bez přestání. Druhá noc znamená také, že musíme řešit odpočinek. Spaní mimo depo nepřipadá za daných podmínek vůbec v úvahu a tak posíláme napřed v bedně s kolem i připravený stan. A jsme rádi, že ho nakonec nemusíme stavět a využíváme přístřešku od pořadatele. Hodinka ve spacáku. To je vlastně nic. Ale zároveň hrozně moc.

Kvůli ruchu okolo vůbec neusínám, ale stejně je rozdíl obrovský. Na dalším 100 km kole překonáváme hory a dlouho se pohybujeme okolo 1300m. Venku je zima a stále prší. Oblékáme druhou bundu, dvoje kalhoty, dvoje rukavice, čepice. Bude to dlouhá, studená noc…

Asi za půl hodiny předjíždíme francouzský tým, který se rozhodl, že odpočinek bude počítat v minutách a pak už jsme celou noc sami v lese jen s mlhou deštěm a bojem s usínáním.

Naštěstí se i po téhle temné noci rozednělo a co víc, konečně přestalo pršet. Na poslední sekci trek-kolo-kajak se dělá dokonce teplo a dojde i na kraťasy a trička. Co je ještě překvapivější, je že téměř celou trasu treku běžíme. Nohy s zdají být více v pohodě z bot s rybníčky, než když je sucho.

Závěrečné kolo je obzvláště pěkné. Západ slunce, místní trailíky, spousta kontrol a kousek po rovině bývalé železnice Parenzana až do historického městečka. Kajak za tmy je vždycky krize, ale když vede po 17 km do cíle, dá se to zvládnout.