Expediton Huarasinchi- Ekvádor

Po dvou letech na velkém adventure race. Po dvou letech a zlomeném kotníku. To mohl být velký comeback nebo taky velký průšvih…

Na start jsme se postavili brzy ráno a v tropickém Ekvádoru se v dešti klepali zimou, naposledy za celý závod… Více než 300 závodníků se prohnala ulicemi krásného historického města Cuenca a zamířili jsme do kopců. Mapy jsme dostali až cestou v parku, což na hektičnosti první etapy určitě neubralo. Trasa se zdála jasná, tak tedy žádné kreslení a jeli jsme.

Každá kontrola znamenala pořízení fotky na určeném místě. Pokusy o selfie s týmem jsem rychle vzdala, když moje hlava zakrývala, tým, kontrolu nebo tam nebyla vůbec. Tenhle trénink jsem nějak podcenila.

Po 70 km a 2tis nastoupaných metrech jsme se dostali do horské vesničky. Kola složili do krabic a zmizeli na 70km trek. Jarda nám říkal, že to bude trek zadarmo, protože měl převážně klesat, tak jsem se těšila. Jarda by totiž nikdy nelhal!

Začalo to tím, že jsme měli vylézt na hřeben k potoku. Potok se ukázal jak zavlažovací kanál a trail dál jako výkop vodovodního potrubí, který někdo naprojektoval pravítkem u stolu. Prolezli jsme všechna údolíčka i hřebínky. Nahoru po čtyřech. Dolů po zadku. Jak to kopali, nechápu… Jediná schovaná odbočka nalezena na podruhé, čímž jsme ji naservírovali ostatním týmům, a mohli jsme pokračovat vzhůru. Nahoře kontrola a po trailu dolů k řece. A dalších 50 km klusáním střídavě po kluzkém trailu a cestě podél řeky do dalšího depa. No zadarmo, to teda úplně nebylo, Jardo.

S příchodem do depa se rozednělo, naštěstí. Čekala nás etapa na mini skládacím raftu a řeka nevypadala právě nejklidnější. První vlny nám omyly prach a pot z obličeje a přinutily několikrát přistát, abychom vylili člunek zalitý vodou. Po hodině jsme přistáli, zabalili rafty do batohů a ověšení, stylově k adventu, jak vánoční stromeček vyrazili přes kopec k druhé řece. Slunko se zatím vyhouplo výš na oblohu a začalo nažhavovat své grilovací paprsky. Deště z předchozích dnů zahýbaly se stavem vody a tak se kontrola proti proudu řeky stala pouze otočným bodem a testem psychické odolnosti týmu, které absolvovaly 15-ti km saunovací procházku pod spalujícím sluncem.

Dostat se zpět do lodi bylo vysvobozením pro všechny. Konečně trochu ochlazení a odpočinku pro nožky.

Se setměním jsme v depu. Balení lodí a příprava kol nám trvá hodinu a půl. Nekonečně dlouhý čas, který utekl dříve než jsme si vůbec stačili všimnout a vážně jsme si nešli schrupnout ani dát řízek k večeři.

Vyrážíme do noci na kole. 30km k lezení a k tomu pořádný kopec. Na pretřes přijdou témata, za která by se nemusel stydět ani renomovaný magazín Blesk, jen abychom se udrželi vzhůru. To vychází. Za chvíli už slaňujeme do temného kaňonu. 50 m na laně osvětluje úzký kužel světla z čelovky, dokud nepřistaneme dole ve vodě. Překonáváme několik-set metrů kluzkých kaskád ve vodě, někdo po kolena, někdo po pás a ti šikovnější, jako já, tam zajeli celí. Závěrečné jumarovaní nás naštěstí docela zahřálo a tak mi zuby cvakaly jen na první kopec… Cestou nám dělá doprovod hříbátko, které se rozhodlo vyrazit od mámy do neznáma s partou svítících čelovek.

V depu dáváme hodinku spánku, což vypadá jako dobrý nápad, ale co se dělo po tom, to jen tak někdo nevymyslí…

Jelikož jsme si vybrali blbě místo a spali v dosahu ruchu depa, žádné probuzení z hlubokého spánku se nekonalo. Obuch ho ale okořenil perfektní šavlí. Otřel si pusu do rukávu, prohlásil, že to je v pohodě, a jedeme. No ale nebylo.

Než jsme sjeli dalších 5 km pod kopec, byla by šavlemi vyzbrojena malá armáda… K tomu se přidala i zimnice, a už jsme v malé vesničce s pár domy u cesty hledali místo, kde si lehneme. Štěstí v neštěstí byl nedokončený dům, kde jsme k pobavení místních zakempovali na podlaze. Po 5 hodinách odpočinku za neustálého okukování kolemjdoucích, rýži v místním stánku a housce pro Obucha to vypadalo, že bychom mohli pokračovat.

Slunce se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu a začalo nás nemilosrdně smažit v kopcích. Stíny nikde, zato prašná cesta nepřestávala stoupat. A s každým metrem nahoru klesala energie Obuchova těla dolů. Pak už to prostě nešlo dál. Zastavili jsme v milosrdném stínu krytého hřiště, které má kromě kostela postavené každá vesnička, a zmáčkli tlačítko S.O.S. Čekáme, co se bude dít. Tohle je pro mě úplně nová zkušenost. No a nedělo se nic.

Vybalujeme i zapečetěný telefon, ale signál tu není. Místní volají přes WhatsApp, naše nouzové číslo ho nemá, a tak začíná pátrání po pevné lince. Tu najdeme až v další vesnici. Coca-Cola je naštěstí všudypřítomná, a tak se troška energie vrátila. Po několika hodinách přijíždí medical, aby Obucha odvezli.

Závod je u konce.

Nám se ale z nějakého důvodu nechce jít si lehnout a po dvou dnech neustálého pohybu odpočívat. Rozloučíme se tedy s kamarádem a sedáme zpátky na kolo a vracíme se zpátky na trať. Zbývá nám 130 km do konce 4. etapy. Jede nám to překvapivě dobře. Kopců neubývá a nám je jasné, že rozhodnutí pokračovat jen ve třech bylo jediné možné. Projíždíme zapadlé vesničky v džungli s pár domečky, cesty tak prudké, že je nesjíždíme ani dolů, a vetché lanové mosty přes hluboká údolí. Po pár hodinách jízdy přichází třetí noc a ani se západem slunce se teplota nesníží. Na spaní máme štěstí – najdeme přístřešek kousek od cesty a užíváme si, že můžeme spát na zemi jen v tričku a není nám zima. Dopřáváme si luxusu dvou hodin spaní, když už vlastně nemáme kam spěchat.

Vstáváme s novou energií a netradičně se po probuzení neklepeme zimou. Jak příjemná změna. Poslední kopec k městu a potkáváme se znovu s Obuchem – i odvoz do cíle je tu záležitost na etapy. Vypadá, že mu je lépe. Dává si s námi dokonce těstoviny ze stánku, v jeho případě teda pěkně suché. 50 km do konce etapy je většinou po široké silnici podél řeky, což je super na zrychlení přesunu, ale trochu to nahrává režimu „offline“ (spaní za jízdy). S rozedněním naštěstí přijíždíme do depa. To, že se dostáváme zpět na vesnici, signalizují místo motorek odstavení koně vedle silnice.

V depu je sprcha. Studená, ale skvělá. Bereme si pár minut navíc, abychom se trochu umyli od všudypřítomného prachu.

Na další etapu vyrážíme do džungle. Podle mapy nás čeká dlouhý trail podél řeky až na vrchol hory. Neúměrně dlouhý odhadovaný čas nám po chvíli začíná dávat smysl. Kroutící se pěšina, kluzké kameny a neustálé stoupání nám nedovolí rychlejší tempo než 2 km za hodinu, ať děláme, co děláme.

Posun naší pomyslné tečky po mapě je pomalejší, než si ze začátku umím představit, a tak, když klukům už asi po čtvrté slibuji „za 500 m jsme na kontrole“, začínají mít ze mě srandu.

Konečně míjíme vodopád s kontrolou. Přecházíme řeku po vysokém lanovém mostě, který vypadá ještě v o něco horším stavu než ty na cykloetapě. Kolem džungle a dole divoká řeka. Prostě jak výjev z Indiana Jonese, jen jsem čekala, kdy se za námi začne most hroutit.

Asi o dalších 6 hodin později jsme byli ve stejné džungli, jen asi o 10 km dál a víc unavení. Co ale přibylo, byly místní mouchy. A ty byly sice pekelně pomalé, ale zato kously do krve. Obzvlášť si zasedly na Šinkyho a neúnavně zkoušely chuť jeho krve a pevnost nervů. K večeru začalo k Šinkyho radosti pršet.

Problém s hmyzem byl vyřešený, zato dalších několik se nám vytvořilo. Za chvíli byla pěšina pod vodou, pralesní bahýnko se místy změnilo v perfektní kluziště, a míst na nocování rázem také výrazně ubylo.

Podél stezky bylo pár míst s jednoduchým přístřeškem pro přenocování při normálním – turistickém – použití stezky. Ta jsme úspěšně míjeli s tím, že dojdeme na poslední a spát budeme až za tmy. Poslední 4 hodiny k námi toužebně vyhlíženému přístřešku jsme šli stylově v pláštěnkových pončech a chránili si zbytky suchého oblečení před vytrvalým deštěm. Cesta byla nekonečná a déšť postup ještě zpomalil.

Konečně.

Došli jsme na mostek s kontrolou. Rozhlížíme se po přístřešku z mapy. Pak nám to dojde… Most má střechu – tedy v mapě je to přístřešek. Představa o rozdělaném ohni, teple a prostoru pro spánek se k našemu zklamání rozpadá. Rychlá porada. K dalšímu přístřešku je to 8 km, tedy minimálně 4 hodiny.

Rozbalujeme spacáky a leháme si ke kraji nepříliš širokého mostu. Pod námi řve rozvodněný potok. Od titulku do místní černé kroniky nás dělí rantl na krajích lávky. Okamžitě usínáme. Budík není slyšet, přesto se probouzíme minutu po něm.

Déšť trochu ustal. Balíme se a vyrážíme na závěrečnou část stezky. Postupně stoupáme až do 3,5 tisíc metrů. Ochlazuje se a zase začíná intenzivně pršet. Zpátky do ponča. Citelně se ochlazuje. Stezka se nepochopitelně zařezává do hlubokých úvozů a klikatě stoupá. Vody je místy až po lýtka. Nic z toho nezabraňuje Pavlíkovi poklidně spát za chůze.

Přecházíme vrchol a konečně klesáme k normální cestě. Kontrola a zřejmě do budoucna výletní restaurace. Jedno okno se štěstím otevřené, venku jde pára od pusy. Lezeme dovnitř a zařazujeme ještě půlhodinku spánku společně s Pavlem. S rozedněním vstáváme. Na zahřátí sbíháme několik kilometrů k řece a do depa na protějším kopci stoupáme už se sluncem v zádech.

Poslední etapa – kolo 110 km, +3400 m

V depu proběhly gastro hody. Adventure menu různých stylů vytvořilo snídani na vidličku à la hotel Hilton. Nepředstavujte si ale moc kultivované stolování s ubrouskem kolem krku, a ani tu vidličku jsme teda neměli.

Ale hlad ano, takže během skládání kola proběhla degustace hned několika různých pokrmů. Výrazně posíleni jsme začali, jak jinak, než stoupáním. Kříž nad vesnicí se monumentálně tyčil k nebi a o umístění kontroly nebylo pochyb. Opět jsme se vrátili k našemu známému – chvíli tlačit a chvíli jet – a za hodinku jsme „už“ byli na vrcholu. Pak sjezd do dalšího údolí. Kus přes louku, kde nás paní nechápavě sleduje od dojení krávy, kus po trailu alá Whistler a kousek po úplně novém asfaltu. V údolí nanuk a cola. Slunko už zase úřaduje vysoko na obloze. A zase nahoru. Stoupání jsou nekonečná a nucené pěší vložky to určitě nezrychlují. No a pak zase dolů. Roviny v Ekvádoru jaksi prostě nemají. Před setměním dojíždíme na krátkou ferratu, potkáváme dva týmy, co akorát odjíždí. Za necelou hodinku ji probíháme a z izolovaného vrcholu se kocháme výhledy na západ slunce a možná víc na přicházející hustý déšť. Šinky oznamuje, že pátá noc bude těžká nespat a pomalu se vnitřně „ukládá do postýlky“.

Posledních pár km je vždycky nejdelších a vždycky se něco pokazí. Možná by to zasloužilo taky nějakou svoji teorii relativity nebo tak něco, ale než bude, tak je to prostě fakt, na který se můžete spolehnout. Nám se sjezd k řece ukázal jako dost slušně přes kopec. Prostě pátá noc přeje idealizacím mapy. Ve vesnici nás trochu probrala smečka místních psů, která spustila vlastní závod na hon cyklistů. Projeli jsme celí i naše oblečení. My x pejskové 1:0

No a pak už nás dostihl mrak, co jsme viděli zdálky. Promočení jsme křižovali město od kontroly ke kontrole. Jestli to bylo celou dobu trapně jednoduché, tady dává spleť ulic dost zabrat pozornosti. Poslední kontroly jsou u řeky ve městě, kde jsme startovali, a každá k našemu překvapení u jiné. Šinky si během volby trasy lehá na mokrý mapník, ani se nesnaží předstírat, že se chce jen podívat zblízka.

Najdeme poslední kontrolu na ostrově rybníčku v parku a míříme do cíle. Blíží se půlnoc a ulice už jsou poměrně prázdné. Lampy ve městě nesvítí. Elektřina má zase výpadek. A tak se naše tři světýlka kousek po kousku prokousávají tmou až pod cílový oblouk.

113 hodin závodu za námi! V cíli nás čeká Obuch, huňaté deky a teplá pizza, co víc si přát…

Díky za dobrodružství, na které budu vzpomínat do konce života všem, co tam byli se mnou, a těm, co mě podpořili na naší cestě do Ekvádoru!