MS AR Paraguay- zážitky z cesty

Napsat report po takovémto závodě pro mě znamená vynaložit skoro stejné úsilí jako pro závod samotný. Navíc zjistím, že si toho spoustu nepamatuju, nevím, jak jsme se dostali na různá místa a vůbec, mám trochu pochyby, co jsem tam vůbec dělala…

Do Jižní Ameriky jsem chtěla hrozně jet, hned jakmile závod vyhlásili jako MS. No a to se otočilo přesně ve chvíli, kdy jsme měli startovné, letenky a požadavky na obsah lékárničky (injekční adrenalin a antihistaminika). Tenhle pocit ještě umocnil rozpis etap oznamující první trek na 120 km a 32 hodin pro nejrychlejší tým. To zkrátka nemůžu přežít!

Paraguay

Jenže v tomhle sportu nejde o to, co chci já, ale o celý tým. Takže jsem jela.

A o pár dní později už stála po boku Tomáše, Jardy a Pavla na startovní čáře uprostřed ušmudlaného městečka na Paraguayském venkově. Polední slunko nám pralo na hlavu a červený prach se zvedl všude kolem, když 80 týmů vyběhlo na souboj o vítězství, s nástrahami trati i na boj sami se sebou.

Startovní vřava nás jako vždy pohltila všechny snad kromě Tomáše, který už týden bojoval s virózou a ani na startu určitě nevypadal jako zdravý. Tempo trochu zpomalila velká kaluž, kterou všichni s opatrností obíhali ve snaze udržet si boty suché, abychom 5 minut na to po pás brodili vodní kanál mezi loukami.

Team Black Hill

Chvíli na to jsme přelézali drátěný plot mezi pastvinami, první z asi 1247, které na nás na trase ještě čekali. Tahle země nemá prostě volný kousek, ploty najdete úplně všude, v pralese, v řece i přes cestu a to bez brány samozřejmě. Jeden takový byl i první checkpoint. Ty zde místo ražení do kartičky obnášely fotku týmu na daném místě. Takže „sýr“ a mohli jsme vyrazit do místních „minihor“. Nejvyšší vrchol působí s 900m metry trochu směšně, ale výstup na něj pěšinami v pralese a super prudkými úseky dal poměrně dost zabrat. Tomášovo tělo oslabené nemocí se rozhodlo přestat spolupracovat možná v naději, že zastavíme.

K tomu se setmělo a v noci všechny věci vypadají trochu horší než za světla. Naložila jsem si teda na záda Tomášův batůžek a pomalu jsme šli dál. Předcházeli nás různé týmy a my pak zase ty, které udělali navigační chybu a ty na zkrácené trase, kteří byli ušetřeni některých kontrol. Zkrátka za chvíli jsme vůbec nevěděli, jak si vedeme. A bylo nám to v tu chvíli docela jedno. Zastavili jsme na hodinu, abychom si lehli ke spánku a zkusili, jestli se Tomášovi trochu neuleví. V hlavě nám jela myšlenka na to, zda budeme muset závod vzdát hned nebo jestli dojdeme aspoň do prvního depa. No zkrátka začátek jako malovaný od týmu, který se původně chtěl měřit s nejlepšími…

Odpočinek moc nepomohl. I tak jsme se zabalili a pokračovali dál. Připla jsem si na batůžek karimatku, kterou jsem předtím záhadně našla uprostřed pralesa a díky níž měl Tomáš o kousek větší pohodlí a šanci se dát dohromady a šli jsme. I bez hor vedla trasa stále nahoru dolů a po pěšinách nebo bez nich a přes ploty to vždy. Po pár hodinách, když Tomáš stihnul usnout, zatímco jsme dobírali vodu, bylo jasné, že druhá pauza je nevyhnutelná. Zalehli jsme do trávy u cesty jen v bivakovacích pytlích. Bylo příjemně teplo, že jsme pohodově prospali další hodinku. Měli jsme i dokonce teplé těstoviny díky cestovnímu ohřívání adventure menu.

Prostě kdybychom „nezávodili“, tak by to byl pěkný výlet.

vřava po startu

Po chvíli na cestě začal Tomáš něco vyprávět a nám bylo jasné, že úvahy o vzdávání můžeme nechat plavat. S ranním sluncem jsme dorazili na kontrolu, na kterou jsme se všichni těšili. Zip-line bylo super zpestření na dlouhém a už poměrně nudném treku, plus v místním stánku jsme si koupili normální jídlo!

Batohy nám ztěžkly o lezecké vybavení, ale pokračovali jsme docela osvěženi, jak jen člověk po 20 hodinách v pralese může být. Docela za chvilku, po pár hodinách, asi tak šesti, nás čekal další lezecký úsek a o pár desítek km dál jsme už po tmě slanili dva vodopády a kompletně se vykoupali v tůni pod jedním z nich. Závěr treku vedl po rovinatých pastvinách. U jednoho domku nás i okolo půlnoci s nadšením přivítala důchodkyně s baterkou a kromě vody jsme dostali i mléko.

zip-line

No a pak se dlouho nic nedělo. Kromě toho, že se všude stahovala bouřková mračna a blesky poskytovaly vzrušující podívanou. Párkrát začalo intenzivně pršet, abychom otestovali, jak rychle umíme obléknout a svléknout bundy. Cesta se táhla a nohy začínaly bolet. Od depa nás dělila už jen řeka a najít pěšinu k brodu se ukázalo jako docela výzva. Les tu už pročesávalo alespoň 5 týmů, ale nikdo úspěšně. My jsme se trefili hned na podruhé a do depa se díky tomu dostali daleko před ostatními. Venku začalo lít jako z konve.🚿 Do svítání zbývalo 2 hodiny a jednu z nich jsme se rozhodli prospat, než vyrazíme na 90km kajakovou etapu…

nekonečná etapa na vodě

Etapy na vodě bývají tak trochu odpočinkem během závodu, ale pádlovat 13 hodin v kuse to úplně nesplnilo…

Noční bouřka mnohokrát vrátila a v intenzivním dešti jsem si vzpomněla na vyprávění Foresta Gumpa o Vietnamu. Bylo to bez přehánění jako sprcha. Po celodenním pádlování jsme se setměním konečně dorazili do koncového městečka. Celí rozlámaní doslova vypadli z kajaků a vzhůru na kolo. Nešlo to samozřejmě moc rychle, ale v depu jsme se příliš nezdrželi. Tedy kromě sestavení kola a talíře úžasných těstovin od pořadatele.

Zanedlouho už jsme byli zpět u řeky. Most nikde, takže zpět na kajak i s koly a bez pádla. Adrenalinová chvilka nás docela probrala a mohli jsme vyrazit po rozmočených cestách dál. Špinavá voda z kaluží stříkala všude kolem a na našem postupu nás zpomalovaly opět ploty a zamčené brány, které zaručovaly gymnastickou vložku. Ani to nás neudrželo dlouho ve střehu a u vodopádu Salto Cristal, jsme raději využili přístřešku a na necelou hodinku zase zalehli. Rozednění tentokrát nepřineslo jen pozitiva, ale také zasychající tropické bahno, které se nám úporně lepilo na kola. Na trailíku jsme potkali polský tým a jejich názoru na podmínky jsme rozuměli i v polštině. Nejčastěji se myslím ozývalo ku..a, speciálně při sundávání bahna z rámů, aby se aspoň točila kola. Široké cesty se místy měnily v turistiku, i když se naše schopnosti jízdy v bahně v průběhu dne dost zlepšily.

tropické bahno se dostane všude

Před odchodem na další 35 km trek nás tedy ještě čekalo alespoň rychlé mytí kol, aby byla pojízdná i po tom až se vrátíme. První tři CP jsme našli u vodopádů a při postupu na čtvrtou jsme lezli přes plot dokonce uprostřed řeky. Jsou tu prostě doopravdy všude.

Trasa nás provedla po úzkých cestičkách v džungli, které jdou poznat jen podle větviček useklých mačetou, k vodopádům skrytým v daleko od civilizace i přes nekonečné pastviny s divokou trávou, která nám dělala problém vůbec projít.

10 hodin a byli jsme zpět. Polo-odbahněná kola jela naštěstí dobře a cesty stihly za den trochu vyschnout. Avizovanou rychlou přejezdovou etapu si ani moc nepamatuji. Byla zase noc a hranice mezí bděním a sněním se mi opět o kousek přiblížila. A nejen pro mě. Tak jsme si raději čas po tmě zase o kousek zkrátili spánkem.

V městečku, jehož ulice připomínaly čtvercovou mřížku, jsme našli další depo. S příjezdem do haly se venku opět spustil intenzivní déšť a tak jsme si bez velkého spěchu vychutnali hamburger z místního stánku než jsme vyrazili na další 33km trek. Déšť ustal, nicméně brodění se mokrou trávou bylo ve výsledku dost podobné jako jít potokem. Na zrádné kontrole s fotkou žebříku jsme chvíli hledali ten správný, ale i tak jsme nechali další 2 týmy za zády. Krajina byla zase jiná a vlastně docela hezká. Ubylo pralesa, objevily se palmy a travnaté kopečky se skálami. Sebevědomí z dobře nalezené kontroly nás hnalo kupředu a šlo nám to vážně dobře. Až do chvíle než jsem udělala chybu v navigaci (pardon!) a Jardovi chvíli trvalo ji odhalit. To, že se mi mapa do ruky do konce závodu už nedostala, asi nemusím zmiňovat. Zbytek etapy zpestřila snad jen kontrola v krmelci, jehož identifikace podle fotky v roadbooku byla skoro tak dobrá, jako hra najdi 10 rozdílů. A taky trn, který si Jarda nakopl snad 2 cm do place i skrz gumovou podrážku boty. Au.

Další noc za dveřmi a posledních 110km kola před námi. Mé snění za jízdy začalo dostávat poměrně reálné rozměry a tak jsem se vracela pro fiktivní odložené věci, dávala přednost pátému členu týmu nebo se dostala na místa, která jsem přece dobře znala. (Jen pro upřesnění, v Jižní Americe jsem byla poprvé v životě.) Pátá noc je zkrátka znát a raději jsme tedy zase chvíli ulehli. Kontrola u letadla, které se kopcích vynořilo z ranní mlhy, působila jako jedna z halucinací i za světla. Za ním pán s vozem zapřaženým za dvěma býky nás už ani nepřekvapil, na vesnicích se život zkrátka zastavil před pár stoletími. Chladný ranní vítr a přicházející mrak nás vybičoval k rychlejšímu tempu. Ukrajovali jsme poslední kilometry do závěrečného depa a byli rádi za svěží počasí. Což se určitě nedalo říct o dětech u cesty v zimních bundách a čepicích.

Poslední změna disciplíny byla blesková. Uložit kola, nabrat vodu a odchod. Netoužili jsme potkat další tým a nahánět se s chodidly plnými puchýřů. Čekalo nás posledních 19 km do cíle ve skalnatém terénu plném malých cestiček. Byli jsme vážně rádi, že máme na pomoc denní světlo. Pavel se ponořil do mapy a provedl nás bezchybně. Podívali jsme se na místní „Pravčickou bránu“i do jeskyně.

poslední kilometry do cíle

Pak jsme konečně doklusali do cíle, na který jsme se tak těšili. Po téměř 123 hodinách!

Konečně si sednout a nikam nespěchat. Sundat boty, dát si pizzu, umýt se a hlavně spát déle než hodinu! Navíc usínat s pocitem, že jsme obsadili 5. místo, to je prostě k nezaplacení .

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *