středa 14.6.23
Vyrážíme. Konečně došla opožděná zavazadla, na která jsme čekali ve Skardu. Dokupujeme poslední zásoby a mizíme na dva týdny úplně mimo civilizaci.
Mimochodem sehnat kolíčky na prádlo ve Skardu je opravdová výzva. Mnohdy mi připadá, že v obchodech ani podle obrazku netuší, co chceme.
V sedm ráno jsme připraveni odjet. Tři džípy jsou naložené až nad střechu. Přece jen je nás sedm a kromě vybavení i něco sníme…
Cesta začíná stejně jako pro většinu expedic do městečka Shigar. Tam se ze silnice vedoucí směrem pod K2 odpojime a tím se rozloučíme i s posledním asfaltem. Venku vytrvale prší a jsme rádi, že můžeme být schovaní v autech. Cesta vede po svazích údolí řeky. Chvílemi je více rozbitá a chvílemi méně, rychlost na tachometru ale jen málokdy překročí 20kmh.
Za poslední větší vesničkou, kde prejizdime poměrně velký brod, začne být cesta mimo děr a kamení i plná bláta. O sjizdosti mnoha další úseku znovu a znovu pochybuji a křečovitě se držím předních sedaček. Pokaždé se ale ukáže jak moc jsou zkreslené moje představy o tom, co dokáže auto vyjet. Řidiče nechává chladným i prudký sráz končící až divokou ledovcovou řekou a během točení volantem ještě stíhá přepínat indické popové hity, které bez prestani vyřvávají z tabletu.
Po sedmi hodinách dorazime k vesničce Arando. Spíme v „českém“ kempu, takže na plotě nám dělají společnost plakáty českých výrobců lezeckeho oblečení a velký banner s připomínkou zdolani G II Dinou Štěrbovou.
Spíme dokonce v domě. V čistém domečku s koberci na zemi. Skoro jako doma…
