Už se konečně začínám vracet z do reálného světa, přestávám usínat, kdekoliv se zastavím a jíst 10krát denně. Nejvyšší čas se tedy podělit o zážitky z mistrovství světa v Adventure race ze španělské Galicie. O tom, že mistrovství světa je vždycky trochu výjimečný závod, se nemusím rozepisovat, ale tentokrát to bylo dvouletou pauzou a evropskou destinací umocněno na druhou. Na startu jsme se tedy sešli s dalšími 90 týmy z 21 zemí světa, což už je více než slušná konkurence. Jako -my- myslím tým Black Hill a to v už tradičním složení: Tomas Petrecek, Jarda Krajnik, Pavel Kurz a já.
Poměrně výjimečně pojali závod i pořadatelé. Rozhodli se, že nám tentokrát trať rozdělí do pouhých 7 etap a nechají nás vyrovnat se s jejich délkou. Když nadešel den D, tísnili jsme se pod startovním obloukem s očekáváním celého závodu, ale i první etapy, která nás nemilosrdně vyslala hned na 120 km dlouhý trek.
Chvíli po startu jsem si připadala jako na pražském maratonu, rozhodně ne jako na Adventure race, kde většinu času člověk stráví se svým týmem uprostřed divočiny. Široké cesty umožňovaly dobré tempo a kilometry rychle ubíhaly. A můj batůžek nacpaný svačinkami na 26hodin mi začal připadat zbytečně těžký. Netrvalo ale dlouho, z cest se staly pěšinky, rovina taky zmizela z dohledu a svačinek najednou vypadalo akorát. Rychlé tempo nám moc nejde, Pavlík si chce asi užít výhledy, tak jsme vlastně za kopce, kde musí zpomalit všichni, docela rádi. Než se nadějeme přichází první noc a s ní i pořádný déšť. Na něj jsme ale připraveni, zakoupili jsme si apartní ponča, která házíme ještě přes bundu a může pršet klidně do rána. A taky že prší. Déšť, nedéšť, nad ránem stejně na všechny přichází spací krize. Probírá nás až postup bez cesty, pěkně křovím a ostružinami, vzhůru a po čtyřech.
Rozednívá se tu až v devět, akorát včas na brod řeky. To si zopakujeme ještě jednou a pak už stoupáme do lyžařského střediska Manzaneda. Tady na nás čekají kola, pěkně poslušně složená v krabicích, takže ještě než na ně vyrazíme čeká nás technická vsuvka.
Příliš se v depu nezdržujeme, ale i tak se počasí stihne změnit z polojasna na déšť se sněhem. Pro zpestření je připraven MTB trail a lanový park, to si ale v tomhle počasí příliš neužijeme. Jedeme v mlze, dešti a pěkné zimě, když se ale mraky na chvíli roztrhají nestačíme otáčet hlavu, abychom si prohlédli hřebeny neuvěřitelně zelených hor. Mokré počasí tady zřejmě nebude náhoda… Jen co z hor sjedeme, už stoupáme zase nahoru.
Devadesátikilometrovou horskou dráhu, jako která profil kola vypadá, si užíváme zhruba do půlnoci. V dalším depu nás čeká spánek, konečně. Balíme kola, připravujeme vše na následující kajaky a uléháme na hodinu a půl do spacáku. Mám pocit, že jsem ani neusnula a už vstávám. A pěkně ze spacáku přímo na vodu, brr.
V neoprenu mi asi nakonec není tak špatně, protože při pádlovaní často usínám, což poznám hlavně podle nesouhlasných Tomášových poznámek. Jo a abych nezapomněla i na kajaku celou noc prší. Se svítáním se naštěstí dostáváme k hrází od přehrady a čeká nás převoz lodi na kolečkách, která vezmeme sebou. Dvanáctikilometrový převoz mě konečně úplně probouzí. Jde to nakonec snadněji než jsme mysleli, v podstatě se lodi přidržujeme a běžíme za ní, tedy alespoň z kopce a to je naštěstí většina transportu. Do kopce už to taková hitparáda není. Po dojetí k druhé řece kolečka vypadají, že právě dosáhly limitu své životnosti a tak jsme rádi že jdeme zase na vodu. Hned první peřej mě vyhazuje z lodi, asi abych zůstala bdělá a dalších 40 km už jen vyhlížíme cíl etapy.
Moje naděje na další spánek v depu se rozplývají, když doražíme ještě za světla. Tak tedy spacák do batůžku a „hurá“ na 210 km etapu na kole. Už samotný výjezd z města se všemi zakázanými cestami je výzva. Místním jsme tu dokonale prošlápli zapomenuté kozí cestičky. Když už kolo neneseme začíná pro změnu pršet a my stoupáme do kopců.
Třetí noc se na nás podepisuje a už po pár hodinách přestává být zřejmé, kterým směrem se náš tým vlastně pohybuje. Jsme v tu chvíli ale zrovna na hřebeni plném větrníků, fouká a prší zde opravdu výstavně. K tomu se přidává mlha, takže na větší křižovatce hledáme, kde je protilehlá cesta. Je nám jasné, že si musíme jít co nejdříve lehnout a venku to nepůjde. Opuštěná stodola s vypáčenými dveřmi působí jako zázrak. Za chvíli už ležíme na zbytcích slámy a počáteční obavy, zda promočení nebudeme mrznout se rozplývají. Po hodince spánku už jsme zase na kolech.
Rozdíl snad už nemůže být ani patrnější, jsme jako vyměnění, další kilometry prolétáme snad čtyřnásobnou rychlostí. Podél řeky dojedeme do města Lugo, kde je připravený krátký foto-orienťák po hradbách. Do ruky si komu kupujeme kebab, ať nám to na fotkách sluší. Zbytek etapy je poměrně rovinatý, nevím, kde bereme síly, ale řadíme se za sebe a téměř bez zastavení ho projíždíme. Dojíždíme do As Pontes, městečka, kde se konal tento závod naposledy a počasí zde tvoří úplně dejavu. Minule nám tu závod taky pořádně propršel. Kola už ukládáme na dobro.
Teď nás čeká „kratší“ 65 km trek. Ale než vyrazíme, využíváme ještě na hodinku luxusu spaní v depu. Hned za městem jede Tom s Járou pro kontrolu na padleboardu a my rychle dokreslujeme mapy. Po 10 minutách už pokračujeme k řece, kterou přes silný proud brodíme na druhou stranu a pak vzhůru na kopec zase k větrníkům. I přestože jsme odpočívali, Pavlík zase usíná a tak úsilí na to zůstat vzhůru násobím rovnou dvěma. Východ slunce je snad dnes ještě později, ale nakonec přijde a vše je zase lepší. Konec treku je po moc pěkných cestičkách podél řeky, kde dokonce docházíme švédský tým. Pár kilometrů před koncem mě, ale začne kazit náladu bolavá noha. Otéká mi holeň a chůze mi dělá problém. Podpírám se o hůlky a snažím se, co to jde, Švédy zase ztrácíme z dohledu. Tajně doufám, že si na následujícím kajaku noha trochu odpočine.
Depo zvládáme rychlosti blesku a na vodu jdeme zase společně se Švédy. Vyjíždíme po řece do moře a příliv nám jízdu příliš neusnadňuje. Přesto bych si skoro přála pádlovat na moři dál než 10 km a moje oteklá noha určitě taky.
Plán je ale jiný. Poslední etapa je pro změnu pěšky, 32 km po pobřeží. Ordinuji si další ibuprofen, což mi prý z rukou lékárníka nemůže ublížit. A za chvíli zlehka klušeme. Švédy necháváme za sebou. Na pobřeží jsme při západu slunce a kdybychom nespěchali, řekla bych, že je to úplná romantika, ale my spěcháme. Po malých cestičkách kličkujeme nahoru a dolů. Přestože se snažíme běžet alespoň z kopce a po rovině moc rychle to neutíká. Puchýře a otlaky se hlásí čím dál hlasitěji o slovo, tak vypadáme spíš jako pacienti rehabilitačního ústavu na útěku než závodní tým.
Jelikož jsem vyhrála černého Petra a pajdám nejpomaleji, Tomáš mě bere na gumu a Jarda mi zabaví i batůžek. Konečně se dostáváme na poslední mapu. Teď už žádné kontroly. „Jen“ oběhnout záliv ve městě do cíle. Osm km, ale těch nejdelších na světě. Nějakou dobu už jsem bez batůžku, tedy bez jídla, pátá noc nabírá na síle a tabletky pomalu přestávají působit. Ideální příležitost pro temnou stranu zaútočit. Na dalších pár kilometrů si moc nepamatuji. Zpátky jsem se trochu vrátila, až když jsem, prý, Tomášovi vyjedla kapsičku plnou čokoládek…
A pak jsme byli najednou v cíli. Po 4 dnech a 12 hodinách. Kdo viděl náš doběh, tak době tak ví, že radost jsem právě neprojevovala, ale úleva to byla určitě. Nadšení přišlo postupně, když jsem si uvědomila, že už vážně nikam nemusím, že jsme pátí na světě a že spát budu v posteli. 😇
Překvapivě jsem si ani při vyhlášení MS na příští rok neříkala už nikdy. Tak tohle budou asi ty věci, o kterých se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí. “
Photo: Jana Julian, race photographers
